A co je od Marxova Kapitálu nebo dokonce od Velké francouzské revoluce filozofií mas? Pod pozlátkem sociální spravedlnosti se skrývá prachobyčejná závist. Přesně v duchu "Keď zdochla koza mne, nech zdochne aj susedovi". Bez jakéhokoli mandátu, tedy bez zodpovězení základní otázky, "Proč by nemohl mít někdo víc nebo být úspěšnější než já?", ale zato s hesly o sociální spravedlnosti a výkřiky o rovnosti, se masy sdružují do "třídního boje" proti těm, kdo toho dosáhli víc, bez toho, že by je zajímalo, jakým způsobem. Tak se staví zaměstnanci proti svému zaměstnavateli, protože automaticky a bezmyšlenkovitě předpokládají, že vydělává na jejich úkor. Přitom to může být člověk, který by možná rád rozšířil výrobu a dal práci dalším lidem, jenomže zatím dav opět bezmyšlenkovitě plesá nad zvýšením minimální mzdy, což zaměstnavatele nutí spíš propouštět protože tolik peněz, aby třeba velké skupině pracovníků zvedl plat a přiměřeně tomu navýšil i odvody, prostě nemá.
Jiným příkladem toho, jak závist (je to přirozená vlastnost nebo nikoliv?) brání lidem poučit se z Coolidgeova výroku, je kariéra. Celkem jednoduché a průhledné: Kolega dnes přeřazen na vyšší pozici byl včera ještě kámoš. Nebo před půlrokem nejlepší kámoška, které se povedlo zaplnit stránku v indexu samýma výbornýma, je dnes už nafoukaná šprtka a hujerka.
Samuel Huntington popisuje ve Válce civilizací rozdíl v chování slabších národů vůči hegemonovi mezi naší západní civilizací a civilizací východoasijskou. V naší kultuře máme všichni tendenci nadržovat tomu slabšímu, protože ctíme spíš rovnováhu než potenciálními mocenskými ambicemi zavánějící převahu někoho silnějšího. Proto tolik lidí nadává na USA jako hegemona naší kultury. Naopak krajiny jako jihovýchodní Asie se nikdy nepostaví vůči Číně. Spíš se k ní přimknou jako k "dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům" (Jan Kollár: Slávy dcera) v očekávání opory. A až na nějaké výjimky ji tradičně také dostanou a není to chápáno jako projev slabosti vazala vůči svému pánovi. (Anexe Tibetu je spíš projev západního chování, které do Číny zavlekl komunizmus). Jenže to my, "zápaďáci" jen stěží pochopíme. Nicméně, možná je to jeden z faktorů úspěchu rýžojedů v současném světě.
Co si z toho všeho vzít? V první řadě odložit závist. Ta, ani když se ukryje pod termín "sociální spravedlnost", nevede ze společensko-ekonomického hlediska k ničemu dobrému. Rovnost je jenom iluzí a v rovnostářství jsou vždy někteří lidé rovnější.
Komu také prospěje házet klacky pod nohy člověku, který dosáhl víc než já a jen proto přestal být mým přítelem? Jestli mu mezi časem nenapršelo do nosu, můžeme spolu jako kámoši dosáhnout mnohem víc než, když budeme vzájemnými půtkami brzdit chod pracoviště. Stejně tak úspěšný student může být pro ty méně úspěšné nejen inspirací a vzorem, ale také zdrojem informací a zkušeností.
Okřídlený výrok říká, že všechno se vším souvisí. V případě snahy posílit slabou pozici oslabováním pozice silné je vidět, že tento výrok lze použít v každém odvětví společnosti a také na každé hierarchické úrovni vztahů. Jen lidé jsou jaksi nepoučitelní.